Osobně ho neznám (a znát ani nechci), tedy do hlavy mu nevidím. Ale je fakticky mým vrstevníkem, tedy jsme prožívali stejnou dobu ve stejném (rok sem, rok tam) věku. Proto si myslím, že se k dané době mohu relevantně vyjádřit.
Na rozdíl od něj jsem na vojnu nechtěl, tedy jsem se snažil se vyhnout situaci, kdy bych tam ztvrdnul na dva roky. Nezdařilo se, takže jsem stejně na dva roky šel – a to v letech 1986-8. V důsledku toho jsem byl o několik let starší než ostatní spoluvojáci. Což byla na jedné straně docela pakárna, když se na mě vytahovali výrazně mladší kluci, na druhou stranu to mělo i nějaké výhody. Oproti většině ostatních jsem měl lepší přehled a nějaké životní zkušenosti navíc, s čímž se dalo vhodně pracovat pro přežití těch dvou let pakárny.
Základní námitky některými označovanými za lži shrnul novinář Adam Drda (ročník 1971, tedy danou dobu nezažil naplno, se vším všudy) v článku Proč by generál Petr Pavel neměl být hlavou státu (zde). Pokusím se jeho námitky porovnat s tím, co jsem v dané době poznal a prožil já.
„Generál Petr Pavel odpověděl: „To není až tak složité, protože nešlo o ideologii. Voják brání svoji zemi a lidi, kteří v ní žijí. (...) nikdo to necítil tak, že by bojoval za Husáka a za KSČ. Každý voják bojuje za lidi, které má rád a pro něž stojí za to obětovat i život. ...
[...]
Když jsem ten stručný „dějinný rozklad“ četl, nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli se prezidentský kandidát Petr Pavel nezbláznil. Po četbě jeho dalších mediálních vyjádření se spíš kloním k tomu, že má své „vysvětlování“ promyšlené a prodiskutované se svými poradci.“
Já osobně jsem řešil dilema mezi tím, zda bránit svou rodinu a své blízké v kontrastu s tím, že bych vlastně bránil komouše (plynulo to i z tehdejší vojenské přísahy). Věřte mi, že dilema to bylo a nikterak malé. Nakonec jsem usoudil, že za komouše a socialistický řád bojovat nechci a rozhodl se vojnu prošvejkovat. Odmítnutí služby nepřicházelo v úvahu, to byla s následnými dopady ještě horší varianta než přijmout rozkaz a nastoupit. Jenže švejkovský přístup měl „drobný“ zádrhel – v podstatě stále jsem se pohyboval na hraně toho, že se mi něco nepodaří a gumy mě s velkým gustem zavřou. A pište si, že se na nějakou záminku těšili, protože jsem jim dost lezl na nervy. Zavřou – tím mám na mysli několik dní basy na posádce, což znamenalo prodloužení pobytu na vojně (basa se nasluhovala). Co jsem pozoroval a případně i z opatrných dotazů zjistil, většina záklaďáků takové dilema vůbec neřešila, prostě brali věc jako danou a každý si tu svou dobu nějak odkroutil. Tedy i mezi záklaďáky většinově platilo to, co řekl Pavel: bránili svou zemi a KSČ neřešili. Někteří samozřejmě různě kverulovali, ale důvodem byla hlavně ta všeobjímající pakárna a bezmoc, kterou záklaďák zavřený v podstatě jako v kriminále prožíval. Považuji za nemyslitelné, aby voják z povolání řešil skutečnost, že má bránit kromě lidí také socialistický řád. Byť vojenská přísaha tuto formulaci obsahovala, podobné věci se často chápaly formálně jako kolorit komunistické vlády. Význam to mohlo mít leda snad pro nějakého ideologického vypatlance, ten byl ale většinou dost hloupý na to, aby mohl dělat v zahraniční rozvědce nějakou odbornou práci – kromě velení jiným nebo šmírování. Pokud by toto někomu opravdu vadilo, nemohl by být vojákem z povolání, protože by se setrvale dostával do konfliktu nejen se svým svědomím, ale i při plnění mnohých rozkazů. Takovou „výsadu“ mohli mít jen záklaďáci, kteří tuto přísahu také podepsali (i já, hodnotím to jako jednání pod nátlakem). Ale nesměli svůj odpor moc šířit, jinak by riskovali pronásledování. Tedy nemám důvod jakkoliv zpochybňovat, co Pavel prohlásil (první část citace výše).
Pavlovo členství v KSČ:
„V únoru 1983 se ještě jako student Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově stal kandidátem na členství v KSČ (vzhledem k občasným pokusům vysvětlit generálův vstup do strany perestrojkou připomeňme nejen tolik, že je to poněkud pochybná motivace, ale také, že tak učinil skoro dva roky před nástupem Michaila Gorbačova).“
Zaznamenal jsem především Pavlovo vyjádření ve smyslu, že vstup do KSČ chápal jako dobovou realitu. Což samozřejmě dobová realita byla. Bylo prakticky nemyslitelné, aby voják s vyššími ambicemi, zejména pak s ambicemi práce pro zahraniční rozvědku, v KSČ nebyl. To platilo i pro zajímavé posty v civilu, tím spíš pak v armádě. Co se týče perestrojky, byla situace složitější a pokusy o změny nepřišly až s Gorbačovovým nástupem do funkce (1985). Po Brežněvově smrti (1982) nastoupil Andropov, který se pokusil o nějaké změny. Situace v Rusku byla taková, že se o moc prala dvě křídla, součástí jednoho byl Gorbačov. V letech 1982 až 1985 se na trůnu vystřídalo několik starců z obou křídel (pro zajímavost – GORBAČOV byla tato zkratka: Generální Opravář Režimů Brežněva, Andropova, Černěnka a Ostatních Veteránů). Podle wiki byl pojem perestrojka použit již v březnu 1984. Je to sice s odřenýma ušima, ale dejme tomu, že odvolávka na perestrojku by mohla být uznatelná ve smyslu, že její principy Pavel vzal za své od samého počátku.
Další citace s Pavlovo vyjádřením:
„Do KSČ se v té době dávno nevstupovalo z přesvědčení, ale z pragmatismu, kvůli osobnímu zabezpečení a zpravidla z kariérních důvodů. To byl zjevně i případ generála Pavla, ostatně to sám říká podle citace v článku v Respektu (8. 8. 2022): „Podmínkou, abych mohl dělat, co jsem chtěl, byla červená knížka, bral jsem to jako realitu, která prorůstala všude.““
Jo, členství v KSČ v té době byla opravdu realita prorostlá celou společností a pokud chtěl člověk dělat na nějaké exponované pozici, až na vzácné výjimky neměl na vybranou. Obávám se však, že takové výjimky v armádě možné nebyly. Protože vyrostl v gumácké rodině a kariéru započal vojenským gymplem, byl v dalším pokračování své kariéry do značné míry determinován. Osobně se mi to líbit nemusí, ale jsem schopen takové situaci aspoň rozumět. V přijímači jsme měli jako velitele studenty z vojenské vysoké školy, kteří si takto plnili svou praxi. Kluci byli asi tak o rok mladší než já, takže jsem neměl problém se s nimi bavit. Samozřejmě že mě i zajímaly důvody, proč šli do armády. Důvody měli všelijaké, každopádně jsem od nich zachytil, že jejich obecnější společenský rozhled je poněkud slabší. Tedy bych od nich neočekával nějaké komplexnější chápání souvislostí mezi ruskou okupací, komunistickou totalitou a jejich službou v armádě. Byli už do značné míry ovlivněni vojenským výplachem mozků, ale ještě ne natolik, aby nebylo možné s nimi nějak normálně mluvit. Nemohl jsem jim to mít nijak za zlé, jen mi jich bylo líto, že časem při službě v armádě nutně zblbnou. Tyto zkušenosti mi daly poznání, že v armádě je velmi specifické prostředí, na které nelze plně aplikovat nějaké normály z civilu.
Generál Pavel je samozřejmě svou profesí nutně deformován, tedy bych mu nevyčítal to, co mu vyčítá Adam Drda (a další). Co by nás mělo zajímat, zda během své kariéry někoho vědomě poškodil, nebo v čem případně lže. U jeho výroků, které se propírají, mám za to, že patrně nelže. Byť se v některých případech cuká, ale to je pořád lepší, než kdyby vymýšlel bájné historky nebo za každou cenu (lživě) zapíral. Z mé strany nevidím problém v tom, že šel po kariéře. Ostatně bez takových vlastností ani není možné kandidovat na prezidenta. Člověk s příliš velkými morálními zábranami ani o takové kariéře neuvažuje. Na druhé straně člověk zcela bez morálních zábran je nebezpečný. U kandidáta na prezidenta mě tedy především zajímá, zda má natolik základní morálku, že neleze při svém kariérním postupu po zádech jiných, které následně zašlapává.
