Komoušství + feminismus = národní tragédie

Tak jsem se opět začetl někde, kde jsem neměl. Vaše chyba, teď budete muset snášet můj výlev. Tou národní tragédií je španělská ministryně pro rovnost Irene Monterová. Podívejme se na její nápady.

Každý nový zákon musí být feministický, říká španělská ministryně rovnosti. Tak nevím, mám málo představivosti, tedy ponechávám prostor k rozvinutí myšlenky ctěným čtenářům. Zkusil jsem si představit, že by Španěly napadlo přijmout zákon, jaký protlačil zdejší nemajitel – a to zákon o EET. Vůbec netuším, jak by se takový zákon dal formulovat feministicky. Asi proto je zralý ke zrušení.

„Jihoevropská země nedávno vyvolala bouřlivou diskusi návrhem zákona, který umožňuje pracujícím ženám placené volno během menstruace.“

Některé ženy menstruují pár dní, některé i přes týden. Mělo by to volno být na podstatnou část menstruace, nebo jen například na nejhorší dva dny? Nebyla by to pak diskriminace těch žen, které mají horší průběh menstruace než jen uvedené dva (mnou vyfabulované) dny? A nejednalo by se pak o neoprávněnou výhodu pro ženy, které menstruují bez větších problémů a klidně mohou pracovat? Nebo by žena musela do práce dotlačit úředně potvrzené dobrozdání od lékařského koncilia, že má nárok na tolik a tolik dní placeného volna specifického pro její průběhu menstruace tak, aby její práva ve vztahu k ostatním ženám byla rovná? No nevím jak vy, ale já bych v takovéto situaci coby případný zaměstnavatel ženy raději vůbec nezaměstnával, protože z toho nutně plynou jen další zbytečné problémy. Ale třeba by pro zachování genderově rovných podmínek pomohl nový zákon, jak pod článkem navrhuje jeden diskutér, který umožní mužům v tomto ženském období placený azyl v nějakém nočním podniku (dalším diskutérem upřesněno na nevěstinec).

Návrh diskutéra by jistě byl plně v souladu s mentalitou výše jmenované ministryně, která má problémy s věrností svému partnerovi, se kterým má tři děti. V parlamentu totiž během přestřelky pod tlakem prohlásila: „Budu si spát, s kým budu chtít!“ Což ovšem moc nekoresponduje s pojetím násilí na ženách, cituji: „Španělsko také hodnotí jako násilí na ženách úmyslné nakažení pohlavní chorobou, …“ Jak známo, sexuální nevázanost s sebou nese zvýšené riziko získání nějaké pohlavní nemoci. Jestliže si tedy ministryně zasouloží s někým pohlavně nakaženým (protože prostě chce), jak má dotyčný chudák z této šlamastyky vybruslit? Bude muset prokazovat, že o své nákaze nevěděl, nebo že ho ministryně opila a znásilnila proti jeho vůli? A pro nákazu opačným směrem (tedy násilí na mužích) to neplatí? Pokud ne, kde je tu nějaká rovnost, za kterou paní ministruje (viz perex)? Tedy zjevně se v takových podmínkách lidé bez vzájemného písemného souhlasu a informovanosti o zdravotním stavu (ideálně potvrzené notářem) neobejdou. Jinak si koledujou o velký malér. Což dokládá i tato informace z článku: „Od svého nástupu do funkce prosadila mnoho změn. Na konci roku 2020 se Španělsko přidalo k zemím, které hodnotí absenci souhlasu se sexem jako znásilnění.“

Dále se v článku píše o umělém přerušení těhotenství: „Španělsko se tak na rozdíl od Spojených států, Polska a dalších zemí, které směřují v oblasti ženských práv zpět do středověku, vydává do čela žebříčků zemí, kde rovnost není jenom slovo.“ Pokud si to však dáme do kontextu s výše popsanými fanatickými šílenostmi, pak mi nezbývá, než Španělsko ohodnotit jako dekadentní zemi na kraji totálního rozvratu jakýchkoliv právních jistot. V něčem takovém bych žil velmi nerad. Stačila mi doba komunistické totality. Ostatně co jiného než zmar a bídu můžeme očekávat od komoušky („v šestnácti letech vstoupila do Svazu komunistické mládeže“)?