V článku Opíjel se jídlem. Jeho případ může pomoci lidem po celém světě, se píše o tom, že někteří lidé to umějí i bez mutací. Mají v žaludku vycvičené bakterie, které přeměňují cukr na alkohol. A ti jsou pak pod parou, a to za cenu cukru. To není fér, na alkohol je u nás uvalená spotřební daň, a to nikterak malá.
Pokud by takový člověk žil u nás, velmi by riskoval tahanice s úřady. Výroba alkoholu totiž poléhá zákonu č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Člověk si sice může vyrábět alkohol pro osobní spotřebu (což bezpochyby výroba přímo v žaludku je), ale podle zákona musí takovou výrobu nahlásit celnímu úřadu. V článku se píše o syndromu vlastního pivovaru, tedy se budeme řídit ustanoveními týkajícími se piva.
§ 80
Plátce daně z piva
(1) Plátcem není fyzická osoba, která spolu s osobami tvořícími s ní společně hospodařící domácnost vyrobí v zařízení pro domácí výrobu piva, pro vlastní spotřebu, pro spotřebu členů její společně hospodařící domácnosti, osob jí blízkých nebo jejích hostů, pivo v celkovém množství nepřesahujícím 200 l za kalendářní rok, za podmínky, že nedojde k jeho prodeji.
(2) Fyzická osoba, která vyrábí pivo podle odstavce 1, je povinna bezodkladně oznámit správci daně datum zahájení výroby, místo výroby a předpokládané množství vyrobeného piva za kalendářní rok.
(3) Pokud fyzická osoba poruší podmínky stanovené v odstavci 1, je povinna se zaregistrovat jako plátce nejpozději do 15 kalendářních dní ode dne porušení těchto podmínek.
U takového člověka je zařízením pro výrobu piva jeho žaludek. Zde můžeme pominout ustanovení o jeho prodeji, protože alkohol hned tráví, tedy by bylo velmi komplikované ho extrahovat a prodávat. Jenže, takový člověk má povinnost ohlásit výrobu správci daně, a to bezodkladně.
V článku se zmiňují o jednom Číňanovi, kterému jednou naměřili 4 promile alkoholu v krvi. Což odpovídá přibližně 11 dvanáctkám. Ale protože si vyrábí alkohol v žaludku kontinuálně, pak velmi optimisticky (tedy v jeho prospěch) řekněme, že si průměrně vyrobí ekvivalent 5 piv denně. Což je 1825 piv ročně, tedy cca 900 litrů piva ročně. A protože si bez zdanění může vyrobit litrů pouze 200, pak má podle odstavce 3 povinnost zaregistrovat se jako plátce daně a za vše nad toto množství musí zaplatit spotřební daň. Docela nezáviděníhodná situace...
Protože naši úředníci nejsou až na vzácné výjimky žádní velcí myslitelé, neumí si poradit s domácí výrobou piva. Tak se snaží domovarníka, který chce překročit uvedených 200 litrů ročně, donutit k založení živnosti. Ono je to pro úředníka jednodušší, protože takto zaháčkovaného domovarníka mohou přijít kdykoliv zkontrolovat do jeho provozovny (což znamená v řadě případů domů). Pokud však nemáte na vaření živnost, nemůže k vám domů úředník přijít jak si vzpomene. V tomto případě by vám však úředníci lezli silně krkem, protože jak jinak by měli provést kontrolu v žaludku?
Zákon také ukládá povinnost vést evidenci o výrobě. V tomto případě to znamená, že by postižený musel vést přesnou evidenci spotřeby cukru, podle které by se pak počítalo, kolik piv vlastně v žaludku vyrobil. A tuto evidenci by musel skladovat po dobu 10 let.
Takže pokud jste snad někdo tomuto nebožákovi záviděl, že může být permanentně v lihu, pak na něco takového u nás v Česku raději zapomeňte. Ta úřední pakárna s tím spojená vám za to fakt nestojí.